„DEMONSTRACE"

Je úterý kolem deváté hodiny vecer. Na Václavském námestí stojí u sochy sv. Václava kordon
policistu v helmách a s plastovými štíty v rukou. Poslední srážky s militanty, pri kterých došlo na
házení dlažebních kostek a slzný plyn se odehrály za zády policistu na magistrále, v parku kolem
Národního muzea a na Vinohradské tríde. Výloha McDonalda na rohu Václavského námestí je již
rozbita, o vetšine lidech stojících proti policii by se dalo težko uvažovat jako o násilných
demonstrantech, je videt mnoho zástupcu tisku v cervených uniformách a cizincu, nikde však nevidím
transparent nebo tyc. Nejvetší pozornost budí pomenší chlápek, bud blázen nebo opilec, který pred
policejní radou kricí „Jdete domu, jdete spát" a potom cosi o Napoleonovi.
Najednou, bez varování uprostred lidí zacnou vybuchovat svetlice a policisté se rozebehnou dolu.
Lidé utíkají nekolik desítek metru, potom se kordon zastaví. Nevidím nikoho, kdo by policistum
kladl organizovaný odpor. Lidé precházejí pred radou, hledají své známé a cekají co se bude dít.
Policisté megafonem požádají o opuštení prostoru námestí a potom hodí nekolik delbuchu, takže pri
následném posunutí rady beží muži zákona jen proti pár lidem, casto novinárum. Takovým zpusobem
je vyklizeno celé námestí, já zahýbám do Štepánské ulice, za zády policii, míjím ulici V Jáme. Rada
policistu se zastavuje nad ulicí V Jáme, je jasné že s úmyslem nikoho nepustit zpet. Jejich pocínání mi
prijde absurdní: policejní akce na které chybí demonstranti. Spolu s dalšími lidmi jdu Štepánskou na
tramvaj.

UZÁVERA

Najednou je ze opacné strany ulice slyšet rev a já se policistum v duchu omlouvám – militanti zrejme
opet uderí i zde. Jde však o omyl: to si jen dodávala odvahu druhá parta policistu. Ulice je
prehrazena z obou stran, v prostoru zustalo asi sedmdesát lidí – mezi nimi mnoho cizincu a novináru.
Presto se težko dá ríci, že bychom se co do složení nejak výrazne lišili od bežného vzorku populace
co bývá v tuto dobu k „sehnání" v centru mesta. Policie je zrejme jiného názoru, nic však
nevysvetluje a nikoho nepouští ven. Jedná se velice unavené pomenší muže podle prízvuku
mimopražské. Do tri ctvrte na dvanáct se nic podstatného nedeje: policisté opreli štíty o zem, cást
z nich byla odvelena, zbytek se baví mezi sebou. I pres to že Obcanská právní hlídka vyhlásila
pujceným megafonem, že lidé budou moci po predložení prukazu totožnosti odejít, zatím byli pušteni
jen novinári a nejaká oficiální zahranicní delegace. Zbytek „demonstrantu" si krátí cas telefonováním
z mobilu. Podle všeho se jedná z velké cásti o naprosto náhodný vzorek obyvatel a turistu. Obcas je
nekterý z nás vybrán a odveden k antonum. Když jsou plné, ceká se na príjezd nových a akce
pokracuje.

VÝBER PACHATELU

Odvádení se zprvu deje predpisove – vždy dva policisté zkroutí vybranému jedinci ruce za záda a
vedou ho predklonu, když prijde rada na me príslušník mi jen pokyne a lehce pridržuje jednou
rukou. Jsem odveden k autobusu, ukazuji obsah tašky, jsem zbežne prohledán a stále dokola
dotazován na drogy a jehly. Vše se deje témer v prátelském duchu – musím sice stát celem
k autobusu, ruce nad hlavou mám však pouze chvilku a nemusím se o nej opírat.
Potom nastoupím a jsou mi spoutány ruce za zády plastikovým páskem na více jak dve hodiny než je
mi pásek na stanici vymenen. Pásek je pomerne silne utažený. Zprvu cítím mravencení v rukou, které
po chvíli poleví, zrejme se postupem doby ruce prizpusobí pásku a do dlaní zacne lépe proudit krev.
Po hodine a pul me zacínají bolet ramenní klouby a svaly.
Do autobusu nastupuji mezi posledními, po me je naložen Anglican i s houslemi. Prostor pro
zadržené je od policejní eskorty oddelen hustým pletivem a obložen plechovými pláty s velmi malými
okénky. Sedadla jsou z robustního šedého plastu usporádaná stejne jako v normálním autobuse.

ESKORTNÍ REŽIM

Prestože jsme „komplet", nikam se nejede. Policisté nám dusledne neposkytují žádné informace,
slyšíme jen rozhovory z vysílacky v autobusu. Všichni s výjimkou dvou holek v první rade máme
ruce spoutány za zády. Sedím vedle zámecníka co prijel do Prahy za prací, pres ulicku sedí nemecký
stredoškolák a pred ním anglický „houslista". Anglicky vysvetluji, že asi jedeme na stanici a jak jsem
pochopil policie zjištuje kde je volno, že sice jsme „normální demokratické zeme", ale mohou je
zadržet nikoliv na 24, ale 48 hodin. Dále že máme normální demokratickou policii a za to jak se
k nám ted chová muže jen stres a únava. Na revolucní témata nedojde, za to se Nemec zajímá o
nejaký dobrý striptýzový podnik.
Ješte pred odjezdem dojde k incidentu: jeden ze zadržených si sundá pouta a je odhalen. Pri
opetovném nasazení pout mu policista nadává a slibuje „že mu to utáhne tak, aby mu ty hnáty
upadly". Zadržený rozhodne nevypadá jako anarchista – spíše naopak, je normálne oblecen
s normální délkou vlasu, presto policista svoji pohružku splní (a mám pocit že s chutí), takže po delší
chvíli stížností a naríkání mu musí být pouta vymenena. Když jde kolem me má dlane a prsty fialové.
Konecne se rozjedeme. Cestu nám zpríjemnuje oboustranne sprosté pokrikování mezi
bezdomovcem „panem Hudcem" a policistou, který mu slibuje zmlácení na stanici. Vzhledem k míste
a case zátahu bylo nekolik lidí predtím v hospode a ted se jim chce na záchod. Eskorta však odmítá
sdelit jakékoliv informace kam jedeme a kdy tam budeme. Vyjíždíme z centra, poznám že po
Hlávkove moste prejíždíme Vltavu.
Zastavíme kdesi pred policejní stanicí a lidé si chtejí odskocit. To je odmítnuto, je to prece „náš
problém", policista navíc je ve voze jen pul hodiny a vubec neví co jsme zac. To ví jenom velitel, ten
však zustává po zbytek cesty neprítomen a bezejmenný. Je sice pravda, že nám pouta musí sundat
po dvou hodinách, ale k to platí pouze na policejní stanici, ted jsme v „režimu eskorty" takže asi
žádná práva vlastne nemáme a navíc policista neví jedná –li se v našem prípade vubec o pouta. Když
argumentujeme, že se chováme klidne a tedy nemusíme mít ruce spoutány, eskorta namítá, že nás
nemuže nechat s „panem Hudcem" bez pout.
Dívky jsou odvedeny a mi jedem dál. Zámecník pozná, že jsme nedaleko Cerného Mostu. Znovu
stavíme a konecne mužeme postupne ven. Bez ohledu na naléhavost potreby jdou první cizinci.

NA STANICI

Vystoupím z autobusu a jsem tvrde uchopen príslušníkem, který se mnou celem praští o zed pred
stanicí a protože nedám nohy dostatecne od sebe, kopne me do vnitrní strany kotníku. Po chvíli jsem
opet presunut, ted se musím pritisknout na dvere. Potom, už ve stanici jsem dukladne prohledán a
policista se stále ptá na drogy. Je mi odebrán obsah kapes, hodinky, pásek, tkanicku od bot,
vytažena šnura z bundy. Jsou mi vymenena pouta, ruce mám stále za zády, cernou koženkovou
aktovku policisté válí po zemi.
Jsem odveden do místnosti. Celkem je nás tam asi ke ctyriceti, musíme sedet na prideleném míste
zády ke zdi a nebo uprostred. V koute je namoceno a podlaha je špinavá. Nesmíme se spolu bavit,
mužeme si dojít na záchod, pokud nás pouta tlací mužeme požádat o uvolnení, je možné nechat se
spoutat s rukama dopredu. Má nová pouta jsou relativne volná a protože nevím, je – li to dusledek
zmekcených podmínek nebo špatne odvedená práce, radši cekám s rukama za zády, i když me stále
dost bolí ramena. Policisté stále neposkytují žádné informace, krome nezletilých nám není nabídnuta
možnost telefonování. Lidé jsou odvádeni k výslechu zcela nahodile.
Postupem doby se situace pozvolna uvolnuje. Když se jedna z dívek posune k svému klukovi
policisté sice reší jestli nemají zasáhnout, ale nakonec je nechají být. Na záchode je tekoucí voda.
Postupne se clovek muže postavit, bavit se s ostatními, dokonce se i zvolna procházet po místnosti.
Asi dvacetiletý instalatér se baví s policistou, že musí ráno do práce. Selanku naruší k ránu jen
policista, který vtrhne do místnosti, kope do spících lidí a kricí ne ne, „že tady není žádná
noclehárna." Je uklidnován svými kolegy: „Hele Jindro nech toho". Když se pan Jindra uklidní,
policisté uklidní i nás: „Jen kluci spete, to je v porádku".
K výslechu jsem veden dvakrát. Poprvé mi sundají pouta a odvedou me do druhého patra. Po chvíli
cekání je mi sdeleno, že má policie pauzu na kávu a já jsem odveden zpet. Pouta jsou mi znova
nasazena. Podruhé probehne krátký výslech, na protokolu, který podepisuji je cas 5:50.
Jdu do prízemí, kde cekám na focení a odebrání otisku prstu a dlaní. Na chodbe je skin, který vesele
vypráví policistovi o tom jak „moc kecal a tak ho privázali k topení". Na toalete se potkám
s anarchistou v ocvockovaném kriváku a s círem. Je rocník 1984 a je naprosto zmatený. Ríká, že je
z Ostravy, do Prahy prijel demonstrovat proti globalizaci (první clovek ze zadržených, který o tomto
tématu mluví) a ptá se co to znamená, když podepsal „že jsem mel pásek a že je to jako zbran".
Konecne jsem nafocen a „oblepen". V místnosti jsem s Anglicanem, vysvetluji mu co to je policistuv
termín „madrnejm". Umyji si ruce od tiskarské cerni, jsou mi vydány osobní veci a nechávám si ofotit
protokol. V 7:10 opouštím policejní stanici a jedu metrem do práce.

Ing. Ondrej Capek, doktorand na Vysoké škole ekonomické.
ondrej_capek@hotmail.com
28.9.2000 23:07:34

Opis protokolu o podání vysvetlení
ve veci neuposlechnutí výzvy, por. ver. orádku
Poucení jsem porozumel a k veci uvádím následující:
Dne 26. 9. 2000 kolem 21.00 h jsem prišel na Václavské nám. Po výzve policie megafonem jsem
šel do Štepánské, tam jsem zustal a potom se Štepánská uzavrela a policisté tedy neumožnili nikomu
odejít.
Náslden me predvedla na MO Kyje, P-9, jsem zdráv,
protokol souhlasí s mojí výpovedí a jako správný a úplný ho to prectení v 05.50 podpeisuji.